Příběhy pěstounů
Tento příběh nemá dobrý začátek…
Haničce je devět let. Je v péči své babičky Jitky. V podstatě od narození. Její matka Lenka měla od mládí problémy s užíváním drog. Byla nespolehlivá, Haničku měla ráda, ale nedokázala se o ni postarat. Hanička měla navíc od narození problém s hrubou motorikou, neseděla, nechodila, neuměla ovládat své malé tělíčko. Babička o Haničku pečovala s velkou láskou, pečlivě s ní cvičila podle rad odborníků, věnovala jí veškerý svůj čas. Hanička se naučila postupně sedět, lézt, a když jí byly dva roky, začala chodit.
Když bylo Haničce pět let, byla její matka Lenka odsouzena k trestu odnětí svobody na čtyři roky. Babička Haničky prožívala bolest, smutek, stud. Také strach, zda bude schopna se o dítě postarat úplně sama. V době nástupu Lenky do vězení bylo babičce 71 let. Ve věku, kdy jiné ženy odpočívají, věnují se svému zdraví, koníčkům, ubývá jim sil, měla před sebou babička Haničky péči o malou předškolačku a vyrovnávání se s tím, že její dcera žila životem, který ji přivedl za hranici slušnosti, vzájemné důvěry, úcty, životem, který ji přivedl do vězení… Nevěděla, zda bude mít dost sil, psychických a fyzických, ustát toto těžké životní období. V noci nemohla spát, hlavou se jí honily otázky, co bude s Haničkou, co tomu všemu řeknou ostatní, co bude s Lenkou ve vězení..
Babička věděla, že nejdůležitější je postarat se o Haničku. Dál jí věnovala svou péči a lásku. Přiměřeně věku jí vysvětlila, kde maminka je, a že se Hanička nemusí ničeho obávat a nemusí o tom s cizími lidmi mluvit. Věděla, že ji nemůže úplně ochránit před okolím, zvědavostí, posměšky. Proto nic nezatajovala, zároveň však Haničku tématem vězení nezatěžovala a byla jí oporou.
Lenčino vězení se babičce přijímalo velmi, velmi těžce. Má tři dcery, dvě žijí stejným způsobem, jako žila ona – rodina, práce, přátelé, společné zážitky, vzájemná podpora a zájem. Lenka šla svou cestou, bohužel se pubertální rebelie a divoká zábava s kamarády časem vyvinula v závislost na drogách spojenou s krádežemi, v neschopnost vymotat se z kruhu problémů.
Co babičce Jitce pomohlo v tomto těžkém životním období? Vnitřní síla, podpora rodiny, naprostá otevřenost k sobě i k ostatním. Babičce také pomohla její víra. Jitka a její rodina jsou členy náboženské společnosti a jejich život je spojený s vírou a s jejich komunitou.
Rodina zůstala po celou dobu v kontaktu s Lenkou. Telefonovali si, psali dopisy. Později jezdili za Lenkou na návštěvy. Lenka ve výkonu trestu pracuje, chová se dobře, měla již i několikadenní propustky, které strávila s rodinou, a především s Haničkou. Hanička má svou maminku ráda, těší se na ni, posílá jí obrázky. Je z ní již školačka. Na vysvědčení měla samé jedničky. Hraje na hudební nástroj. Je zdravá, zvládla díky pravidelnému cvičení svůj zdravotní handicap. Objevila se v odborné publikaci jako příklad úspěchu v odborné rehabilitaci.
Jaký konec má tento příběh? Maminku Lenku propustí letos z vězení na svobodu. Ráda by nastoupila na terapeutický pobyt, aby se naučila žít se svou abstinencí a nedocházelo u ní k recidivě. Čeká ji hledání práce, bydlení, život s každodenním bojem nepodlehnout droze. Čeká ji dcera Hanička, rodina, lidé, kteří ji nezavrhli, podporovali.
Tento příběh nemá dobrý konec, protože na konci zdaleka není. Ale je na dobré cestě…
